ZÁKON
ze dne 13. dubna 2004
o zásluhách Edvarda Beneše
Lex Beneš se přezdívá zákonu č. 292/2004 Sb. o zasluhách Edvarda Beneše.
Zákon, přijatý po vzoru Lex Masaryk a míněný především jako významné protisudetoněmecké gesto, má dva paragrafy:
Parlament se usnesl na tomto zákoně České republiky:
§ 1
Edvard Beneš se zasloužil o stát.
§ 2
Tento zákon nabývá účinnosti dnem jeho vyhlášení.
Historický kontext:
Propuknutí 1. světové války jej podnítilo k organizování vnitřního odboje „Maffie“. Obstarával zejména spojení mezi Prahou a Masarykem ve Švýcarsku.
V září 1915 odešel do zahraničí a od té doby jsou jeho životní osudy úzce spjaty s osobnostmi T. G. Masaryka a M. R. Štefánika. Žije v Paříži, kde také organizuje a řídí jednotlivé složky zahraniční emigrace, podílí se na propagaci československého politického programu. Reorganizoval kurýrní službu, kterou se udržovalo tajné spojení s Maffií v Čechách.
Mimo diplomatických jednání k získání politické prestiže zahraniční odbojové akci pořádá cyklus přednášek na pařížské Sorbonně o Slovanstvu, píše řadu článků do francouzských a českých zahraničních novin. Podílí se na ustanovení Československé národní rady (1916), kde zastává místo generálního tajemníka. Společně s M. R. Štefánikem jedná s představiteli dohodových mocností o zřízení samostatných čs. vojenských jednotek. Po získání souhlasu i podpory byly postupně vytvořeny legie ve Francii (prosinec 1917), Rusku (léto 1918), Itálii (duben 1918).
Výrazným výsledkem Benešovy diplomacie bylo uznání Československé národní rady jako představitele nového československého státu ze strany Francie (červen 1918), Anglie (srpen 1918), Itálie (říjen 1918). To současně umožnilo přístup zástupců Čs. národní rady na jednání států Dohody.
28. října 1918 Beneš jako představitel zahraničního odboje jednal v Ženevě s domácími politiky o budoucnosti nového státu a po dohodě s nimi se stal prvním ministrem zahraničí nového státu. Domů se však vrátil v září 1919, neboť už v listopadu 1918 musel v Paříži zabezpečovat historicky neexistující jižní hranici Slovenska a vůbec jeho vymanění z Uher, a současně také prosadit uznání historických hranic českého státu.
Československo se tehdy rodilo jako státní útvar nikdy předtím neexistující, a to na základě Wilsonova požadavku práva národů na sebeurčení, jež však bylo v novém státě přiznáno pouze účelově definovanému národu československému.
Tento koncept, dodnes přijímaný většinou Čechů jako přirozený a spravedlivý, Beneš obhájil v mírových smlouvách z roku 1919 a 1920 a jako tvůrce československé zahraniční politiky se jej snažil zabezpečit mezinárodními úmluvami.
Edvard Beneš stál u zrodu Společnosti národů a jako její místopředseda (1920), člen Rady (1923-27) a bezpečnostního výboru a předseda (1935) prosazoval politiku kolektivní bezpečnosti. S poválečnou evropskou velmocí Francií uzavřel spojeneckou smlouvu (1924) a již předtím, v letech 1920-22, smlouvami s Jugoslávií a Rumunskem vytvářel obranný systém Malé dohody.
Byl uznávaným účastníkem významných mezinárodních konferencí (například Janov 1922, Locarno 1925, Haag 1930, Lausanne 1932) a měl rozsáhlé mezinárodněpolitické znalosti a styky.
Jeho doménou byla sice zahraniční politika, hrál však i významnou vnitropolitickou roli, a to zejména jako věrný pokračovatel demokratické a humanistické politiky TGM.
Edvard Beneš pro mě osobně představuje pomyslný most mezi demokracií a socialismem. Není jednoho bez druhého. A Benešův osobní příklad jasně dokazuje, že obě tyto hodnoty nestojí nikdy proti sobě, nýbrž vždy se potkávají právě při sobě navzájem ve vztahu komplementarity.
Zříci se dnes významu a odkazu Dr. Edvarda Beneše při budování československého státu by v praxi znamenalo přistoupit na protektorátní fašistickou ideologii, jejímž hlavním cílem bylo „od-Beneš-it“ českou společnost.
Proto je pro nás nanejvýš důležité a cenné, že se Dr. Edvard Beneš zasloužil o stát!
Publikoval: Mgr. Marek Adam
Aliance národních sil 