Třetí dělení Československa právě probíhá.

Osvoboditelé jako T.G. Masaryk nebo M.R. Štefánik jsou zatím v nedohlednu, možná se teprve v budoucnosti narodí. A možná, že se vůbec nenarodí.

Protektorat und Felvidék?

 Jestliže bude nám Čechům v Čechách i na Moravě jakož i ve zbytku Slezska záležet na libozvučném jazyku a národní identitě, rychle bychom si měli vzpomenout na legionářskou historii předků a tu husitskou našich prapředků.

A pokud na tomtéž bude záležet i našim bratrům Slovákům, měli by si rovněž vzpomenout na společné československé boje za 1. i 2. sv. války, aby v té probíhající 3. nezanechali našim dětem a vnukům dva otrocké (dočasné) protektoráty.

Jeden z nich má být naporcován Germánií a odsouzen k podobě jakéhosi böhemisch lužickosrbského skanzenu, druhému před návratem k historické zkratce Felvidék  rozhodně budou chtít ukrást Poláci část Oravy a Tater, kdy možná Maďarům něco nechají. I když – kdo ví. Vzhledem k tomu, že  americká sféra vlivu bude končit na běloruské a ruské hranici, Ukrajina již bude opět doma v Rusku, tak proč Maďarům nechávat více, než kousek fašizmem infikované Haliče?

Třikrát a dost!!!

To první dělení Československa v letech 1945 – 1946 jsme si svým způsobem připravili sami. Slíbili jsme rusínské emigraci v USA větší formu autonomie, než jak byla za První republiky praktikována a pováleční Stalinovi komisaři pak měli v Užhorodě snazší práci při přípravě plebiscitu. Nu, dopadlo to, jak dopadlo, a soudruh Chruščov při budování miniimpéria v impériu slavil další územní zisk.

Druhé dělení v letech 1989 – 1992 už bylo skutečnou národní tragédií pro obě části federace. Přebudování prosperující průmyslově-technologické velmoci v ožebračené nemajtetníky, jakési na ulici vyhozené národní bezdomovce, nebyl lehký úkol ani pro tak hýčkané a protěžované kolaborantské „elity“ pod vedením literárního gauleitera Havla.

Třetí dělení probíhá právě teď. Symboly národní podřadnosti a kvetoucího němectví rostou jako houby po dešti, naopak symboly národního odporu, památníky bojů za národní samostatnost jsou v lepším případě tiše ignorovány, v tom horším, kdy mají vztah k osvobození s ruským podílem na něm (takže skoro vždy v předposledním století!) jsou barbarsky likvidovány samosprávnými hochnóbl srábky typu jisté  Kolářovic famílie z Dejvic či psychopatické Novotného z Řep.

Vlasovci a banderovci aneb „v Kyjevě se bojuje za Prahu“…

Dokonce i poslední slupka jakési zdánlivé suverenity už neplatí! Československá vlajka po degeneraci na nástupnickou protektorátní se i v Praze ztrácí pod haličskými fanglemi, na Slovensku je k vidění jen na parodii konzulátů nebo při demonstracích.

Nejde o žádnou legraci. Rychlé přijetí antiruským  rasizmem obluzených „uprchlíků“ z Východu, kde v mnoha případech sice neslyšeli výstřel, ale o bezplatném zdravotnictví pro všechny se jim už třicet let mohlo jen zdát, je cíleným germánským plánem. Za chvilku  budou právě tito „nešťastníci“ v mercedesech a asijských SUV pojízdných hradech, kteří bez ohledu na jakési předpisy zeširoka parkují na chodnících a před úřadovnami a bankami, rozhodovat o „správném“ ideovém zaměření naší země a vděku „nás všech“ za germánský chomout.

Těmto našim novým „spoluobčanům“ bude snadné vysvětlit, komu vděčí za své dočasné statuty nadlidí, jimž Češi dluží, protože přece v polském studiu (No, Kyjevě přece…!) se „bojuje i za Prahu“ stejně intenzivně, jako se bojovalo i u Kábulu. Tak jim bude nutno rychle zajistit už pro nejbližší parodii na volby alespoň (vlastně hlavně!) korespondenční právo volit a do jasnětemné budoucnosti á la Valhalla bez plynu, v zimě a o hladu je cesta nalinkovaná! A kdyby náhodou ti Češi nebo Slováci něco jako…. Tak přece kammeraden banderovci už to správné přesvědčení a zkušenosti mají. Nicht wahr?

Bez cepů to už zjevně nepůjde.

Stejně je to zvláštní, že celou naší historií se táhne jako červená nit zvláštní schopnost jít do těch hrdel a statků vždy jen tehdy, až je opravdu zle. Jakmile „se máme“, jsme povahy holubičí, až k poníženosti, skoro národní nihilisté. Nějak nám to vždy trvá, než jsme ochotni chopit se těch kos a cepů nikoli za účelem polních prací.

Za první republiky jsme se měli relativně dobře, zvládli jsme technologický rozvoj bez zadlužení, vytrénována byla kvalitní, mohutná, odhodlaná armáda. Připosraným politickým rozhodnutím nám byla na prd.

Drtivá většina spoluobčanů se měla výborně i za soudruhů. Opět technologicky na výši, vyváželi jsme strojařinu na všechny způsoby i tam, kde nám občas zaplatili, disponovali jsme opět mimořádně skvěle vybavenou, mohutnou armádou. Jak v roce 1968, tak i v letech 1989 – 1992 nám zase byla na prd. A zase v důsledku připosraných politických rozhodnutí.

Vypadá to, že o svou samostatnost umíme bojovat jen tehdy, kdy nám hrozí zánik a hlad. Tak ta doba se milí spoluobčané skutečně blíží. Ba, je přímo za dveřmi a věřte, že co nám zloději a kolaboranti ukradli a rozbili, dobrovolně nevrátí a spravit si to budeme muset sami. Vlastně nic nového. Jen ty sudlice a cepy jsou technologicky na jiné úrovni, ale i s tím si prostý člověk nakonec k překvapení „vyvolených“ docela dobře poradí.

Svatopluk Otava, komentátor ANS