Jak USA posílily a vyzbrojily neonacisty na Ukrajině

Blacklistednews.com 9.března 2022 přinesli tuto analýzu politické situace na Ukrajině. Bylo by dobré si jejich analýzu přečíst a nad celou situací probíhající jen kousek na východ od nás se důkladně zamyslet, než napíšete nenávistný komentář proti Putinovi nebo Ruské federaci na Facebook, k čemuž Vás nyní tak vyzívá. Ale zkuste tam napsat o Rusku cokoli pěkného, okamžitě budete obviněni z terorismu. To je současný stav „západní“demokracie a svobody slova…A také si tento článek přečtěte, než si namalujete Ukrajinskou vlajku na obě tváře a vyjdete bojovat do ulic za západní hodnoty.

Ruský prezident Putin prohlásil, že nařídil provést vojenskou invazi na Ukrajinu, aby tím „denacifikoval“ její vládu, zatímco západní představitelé moci, jako je například bývalý americký velvyslanec v Moskvě Michael McFaul, to nazvali ryzí Ruskou propagandou a trvali na tom , že „na Ukrajině nejsou žádní nacisté“.

V souvislosti s ruskou invazí se již tak poměrně dost problematické vztahy ukrajinské vlády po roce 2014 s krajně pravicovými skupinami a neonacistickými stranami staly značně pobuřujícím prvkem na obou stranách konfliktu, vlastně tedy jen propagandistické války, přičemž Rusko to zveličovalo jako záminku k válce a Západ se to celé nenápadně snažil zamést pod koberec.

Realita za vší tou propagandou je ale taková, že Západ a jeho ukrajinští spojenci oportunisticky využili a posílili extrémní pravici na Ukrajině, a to nejprve k uskutečnění převratu v roce 2014 a poté přesměrováním se k boji proti separatistům na východní Ukrajině. A daleko od „denacifikující se“ Ukrajiny, tak ruská invaze pravděpodobně jen dále a ještě mnohem více posílí ukrajinské a mezinárodní neonacisty, protože přitahuje bojovníky z celého světa do svých řad a poskytuje jim zbraně, vojenský výcvik a bojové zkušenosti, po kterých mnozí z nich tak moc touží. .

Ukrajinská neonacistická Strana Svoboda a její zakladatelé Oleh Tyahnybok a Andriy Parubiy hráli hlavní role v puči podporovaném Spojenými státy v únoru 2014. Asistentka ministra Nuland a velvyslanec Pyatt zmínili Tyahnyboka jako jednoho z vůdců, se kterými spolupracovali na jejich nechvalně známém uniklém telefonátu těsně před převratem, i když se ho snažili vyloučit z oficiální funkce v popřevratové vládě.

Zatímco dříve poklidné protesty v Kyjevě vystřídaly ostré bitvy s policií a násilné, ozbrojené pochody ve snaze prorazit policejní barikády a dostat se k budově parlamentu, členové Svobody a nově zformovaného Pravého sektoru v čele s Dmytrom Yaroshem bojovali s policií, vedli pochody a přepadli policejní zbrojnici kvůli získání zbraní.

V polovině února 2014 byli právě tito muži se zbraněmi de facto vůdci hnutí Majdan. Nikdy se nedozvíme, k jakému druhu politického přechodu by samotné mírové protesty na Ukrajině vedly nebo jak odlišná by byla nová vláda, kdyby byl umožněn mírový politický proces bez zásahů Spojených států nebo násilného extremistického křídla ukrajinské pravice.

Ale byl to právě Yarosh, kdo vystoupil na jeviště na Majdanu a odmítl dohodu z 21. února 2014 vyjednanou francouzským, německým a polským ministrem zahraničí, podle níž se Janukovyč a opoziční političtí vůdci dohodli na uspořádání nových voleb později toho roku. Místo toho Yarosh a Pravý sektor se odmítly odzbrojit a vedly vrcholný pochod k parlamentu, který svrhl vládu.

Od roku 1991 se ukrajinské volby houpaly tam a zpět mezi vůdci, jako je prezident Viktor Janukovyč , který pocházel z Doněcka a měl úzké vazby s Ruskem, a vůdci podporovanými Západem, jako je třeba právě prezident Juščenko , který byl zvolen v roce 2005 po „oranžové revoluci “, která následovala velice sporné volby. Endemická korupce na Ukrajině poskvrnila každou vládu a rychlé veřejné rozčarování z jakéhokoli vůdce a strany, kteří získali svoji moc, vedlo k politické houpačce mezi západními a proruskými frakcemi.

V roce 2014 Nuland a ministerstvo zahraničí dosadili svého oblíbence, Arsenije Jaceňuka , do funkce premiéra popřevratové vlády. Vydržel dva roky, než i on přišel kvůli nekonečným korupčním skandálům .

Petro Porošenko , popřevratový prezident, vydržel o něco déle, až do roku 2019, a to i poté, co byly jeho osobní daňové úniky odhaleny v Panama Papers 2017 a v Paradise Papers .

Když se Jaceňuk stal premiérem, odměnil Svobodovu roli v převratu třemi funkcemi v kabinetu, včetně Oleksandra Sycha jako místopředsedy vlády, a gubernátorstvím tří z 25 ukrajinských provincií. Svobodův Andrij Parubij byl jmenován předsedou (či předsedou) parlamentu, tuto funkci zastával následujících 5 let. Tyahnybok kandidoval na prezidenta v roce 2014, ale získal pouze 1,2 % hlasů a nebyl znovu zvolen do parlamentu.

Ukrajinští voliči se v popřevratových volbách v roce 2014 otočili zády k krajní pravici a snížili Svobodův 10,4% podíl na celostátních volbách v roce 2012 jen na 4,7 %. Svoboda ztratil podporu v oblastech, kde měl pod kontrolou místní samosprávy, ale nedostál svým slibům, a její podpora byla rozdělena právě nyní, když už ani ydaleka nebyla tou jedinou stranou, která se řídila vysloveně protiruskými hesly a rétorikou.

Po převratu

Pravý sektor se snažil upevnit nový pořádek tím, že napadl a rozehnal všechny protesty proti převratu, což jejich vůdce Yarosh později pro Newsweek popsal jako „válku“ za „očištění země“ od proruských demonstrantů. Tato propagandistická kampaň vyvrcholila 2. května masakrem 42 demonstrantů proti převratu v ohnivém pekle poté, co se ukryli před útočníky z Pravého sektoru v Domě odborů v Oděse. Poté, co protesty proti převratu přerostly v prohlášení nezávislosti v Doněcku a Luhansku, přeřadila extrémní pravice na Ukrajině na totální ozbrojený boj. Ukrajinská armáda měla jen malé nadšení pro boj proti vlastnímu lidu, takže vláda vytvořila nové jednotky Národní gardy, aby tak učinily.

Pravý sektor vytvořil vojenský prapor a neonacisté také dominovali v praporu Azov , který založil , Andriy Biletsky, zapřisáhlý běloch, který tvrdil, že je Ukrajinským národním cílem zbavit celou zemi Židů a jiných podřadných ras. Byl to právě prapor Azov, který vedl útok popřevratové vlády na samovyhlášené republiky a znovu dobyl město Mariupol od separatistických sil.

Dohoda Minsk II z roku 2015 potom ukončila ty nejhorší boje a vytvořila jakousi nárazníkovou zónu kolem odtržených republik, ale občanská válka jen nyní nízké intenzity na Ukrajině stále pokračovala. Zemřelo při ní dosud odhadem 14 000 lidí . Kongresman Ro Khanna a pokrokoví členové Kongresu se několik let snažili ukončit americkou vojenskou pomoc praporu Azov. Nakonec tak učinili až v návrhu zákona o přidělování obrany na FY2018, ale Azov údajně stejně i nadále dostával americké zbraně a výcvik navzdory zákazu.

V roce 2019 Soufanské centrum, které sleduje teroristické a extremistické skupiny po celém světě, varovalo : „Prapor Azov se rýsuje jako kritický uzel v nadnárodní síti pravicových násilných extremistů… (Jeho agresivní přístup k vytváření sítí slouží jednomu z Zastřešujících cílů praporu Azov, kterým není nic menšího než-li přeměnit oblasti pod jeho kontrolou na Ukrajině na primární centrum pro nadnárodní nadvládu bílých.

Soufanské centrum také popsalo , jak „agresivní síť“ praporu Azov zasahuje po celém světě, aby tam rekrutovala bojovníky a šířila svou ryze nacistickou ideologii nadřazené bílé rasy. Zahraniční bojovníci, kteří trénují a bojují s praporem Azov, se poté vždy vracejí do svých rodných zemí, aby v nich uplatnili to, co se naučili, a také naverbovali další.

K násilným zahraničním extremistům s napojením na Azov patřili Brenton Tarrant, který v roce 2019 zmasakroval 51 věřících v mešitě v Christchurch na Novém Zélandu, a několik členů amerického hnutí Rise Above Movement, kteří byli stíháni za útoky na protidemonstranty v „Unite the Right“. “ rally v Charlottesville v srpnu 2017. Další veteráni Azov se vrátili do Austrálie, Brazílie, Německa, Itálie, Norska, Švédska, Spojeného království a dalších zemí.

Navzdory klesajícímu Svobodovu úspěchu v celostátních volbách si neonacistické a extrémní nacionalistické skupiny, stále více napojené na prapor Azov, udržely moc na Ukrajině a v místní politice v ukrajinském nacionalistickém srdci kolem Lvova na západní Ukrajině.

Po zvolení prezidenta Zelenského v roce 2019 mu extrémní pravice pohrozila odvoláním z úřadu, nebo dokonce smrtí, pokud bude jednat se separatistickými vůdci z Donbasu a dodrží Minský protokol. Zelenskyj sice kandidoval ve volbách jako „mírový kandidát“, ale pod hrozbou pravice odmítl dokonce mluvit s vůdci Donbasu, které odmítl jako teroristy. Během Trumpova prezidentování Spojené státy zvrátily Obamův zákaz prodeje zbraní Ukrajině a Zelenského agresivní rétorika vyvolala nové obavy , že buduje ukrajinské síly pro novou ofenzívu s cílem násilně dobýt Doněck a Luhansk.

Občanská válka se spojila s neoliberální hospodářskou politikou vlády a vytvořila úrodnou půdu pro extrémní pravici. Popřevratová vláda zavedla více méně stejné neoliberální „šokové terapie “, jaké byly v 90. letech minulého století zavedeny skoro po celé východní Evropě. Ukrajina tehdy obdržela pomoc MMF ve výši 40 miliard dolarů a v rámci dohody také tehdy zprivatizovala 342 státních podniků; to vedlo ke snížení zaměstnanosti ve veřejném sektoru o 20 % a také ke snížení platů a důchodů; pak Ukrajina privatizovala zdravotnictví a navíc ještě přestala investovat do veřejného vzdělávání, čímž uzavřela 60 % svých univerzit.

Ve spojení s doslova endemickou korupcí tyto politiky vedly k ziskovému drancování státního majetku zkorumpovanou vládnoucí třídou a k vytrvalému snižování životní úrovně obyvatelstva a k úsporným opatřením pro všechny ostatní. Popřevratová vláda na Ukrajině vždy prosazovala Polsko jako svůj velký vzor, ​​ale realita života na Ukrajině byla spíše bližší Jelcinovu Rusku v 90. letech. Po téměř 25% poklesu HDP mezi lety 2012 a 2016 je i dnes Ukrajina stále tou vůbec nejchudší zemí v Evropě.

Stejně tak jako kdekoliv jinde, i tady neúspěchy neoliberalismu jen ještě více podpořily vzestup pravicového extremismu a rasismu a nyní válka s Ruskem slibuje navíc poskytnout tisícům odcizených mladých mužů z celého světa intenzivní a kvalitní vojenský výcvik a také praktické bojové zkušenosti, které si pak navíc mohou i odnést domů. A terorizovat s nimi pak obyvatele své vlastní země.

Soufanské centrum porovnalo mezinárodní síťovou strategii praporu Azov se strategií Al-Káidy a ISIS. Podpora USA a NATO pro prapor Azov představuje podobná rizika jako jejich podpora skupin napojeným na Al-Káidu v Sýrii před deseti lety . Tato kuřata se rychle vrátila domů, aby se usadila, když zplodila ISIS a rozhodně se obrátila proti svým západním podporovatelům.

Právě teď jsou sice Ukrajinci poměrně jednotní ve svém odporu proti ruské invazi, ale neměli bychom být překvapeni, kdyby aliance USA s neonacistickými zástupnými silami na Ukrajině, včetně infuze miliard dolarů do sofistikovaných zbraní, vyústila časem v další, podobně násilný a značně destruktivní úder. .

Článek od Medea Benjamin (je spoluzakladatelkou CODEPINK for Peace a autorkou několika knih, včetně Inside Iran: The Real History and Politics of the Islamic Republic of Iran ) a Nicolas JS Davies (nezávislý novinář, výzkumník s CODEPINK a autor knihy Blood on Our Hands: The American Invasion and Destruction of Iraq .) přeložila Myšpule.

Zdroj: https://www.blacklistednews.com/article/82090/how-the-us-has-empowered-and-armed-neonazis-in.html

Publikoval: Myšpule Svět