Voják má padnout nebo se vzdát.

Když se schovává za lidské štíty, není to už voják. Tuto odpornou praxi předváděli v modernější historii válečnictví hlavně SS, IS a podobní teroristé, jako třeba azovské bandy v Mariupolu i jinde na Ukrajině.

Schovávání za fěrtochy svých žen že je statečnost…?

Dokonce i Wehrmacht občas (na Západě) při ústupu udržel vojenskou čest a např. při ústupu z Paříže přes částečné incidenty nakonec došlo k vyhlášení „otevřeného města“. Města se obcházela, aby civilní obyvatelstvo (a použitelná infrastruktura) netrpělo(a).

Když v roce 2014 po Američany financovaném puči v Kyjevě dosazení mocipáni zakázali Rusům žijícím na tehdejší Ukrajině ruštinu jako vzdělávací a úřední jazyk, poslali vyznavači odkazů válečného zločince Bandery proti donbaským dělníkům a  horníkům tanky. Dokonce i na  obrazovkách Ukradené (kdysi České) televize bylo vidět záběry, kdy tátové od rodin holýma rukama brání šokovaným západoukrajincům na obrněncích ve vjezdu do měst a obcí.

Pak se ozbrojili, vyhnali kyjevskou moc z Donbasu a po dlouhých 8 let drželi ukrajinské a mezinárodní gangstersvo v uniformách jakž takž mimo dostřel svých blízkých. I tak ta předlouhá etapa boje o rodiny stála 14 000 obětí, drtivou většinu z nich na straně donbaských a minimálně polovinu z této většiny zavraždili náckové zbaběle ostřelováním civilistů a bombardováním měst. Přesto početně slabší obránci Donbasu odolávali. Nikdy nezalezli za sukně svých manželek do měst a nebrali si své děti jako rukojmí. Stáli nepříteli mnohem početnějšímu hrdě tváří v tvář v poli. A tam tyto státní bandity mnohokrát potřeli, dokonce i na hlavu porazili jako v památném kotli u obce Děbalceve.

Tak bojuje ten, kdo i ve smrti má čisté svědomí a klid v duši, Udělal, co udělat mohl, neplazil se, neprosil o cizí pomoc, neskuhral a neměl potřebu svádět své zločiny na jiné.

Nucená solidarita není solidaritou

Dnes proto nepošlu ani jednu korunu na pomoc ukrajinským uprchlíkům. Je mi jich jako lidských bytostí líto. Mám však pocit, že pomoci se těmto běžencům dostává i za mé peníze dost, protože nemalou částku se „v zájmu civilizace“ rozhodla poskytnout naše zbabělá, se Západem kolaborující vláda.

Takže pomáhám i já, aniž se mě kdokoli ptal. Tohoto nelituji. Ale lituji nesmírně toho, že pomáhám také vyzbrojovat nacistickou kyjevskou soldatesku našimi zbraněmi a penězi, na což se mě pochopitelně nikdo z teatrálně bojechtivých amazonek typu Černochové a Pekarové, jakož i dalších členů vlády, taky nikdo neptal! A protestuji, aby se za peníze daňových poplatníků financovala zákeřná taktika nákupu čím dále tím většího počtu zbraní pro ukronacisty. Pro ty, co natahali raketomety a tanky mezi obyvatele měst, poblíže nemocnic nebo přímo do nich, vedle škol a úřadů, k obytným domům.

Nesouhlasím se zasíláním válečného materiálu těm, kteří se nepříteli nejsou schopni postavit v boji, jako to po léta činili stateční obyvatelé Donbasu.

Kde jste byli vy „nositelé evropských hodnot“, „humanity“ či „lidských práv“, když byly vražděny stovky donbaských dětí? Proč se tehdy nedojímala naše duchem chudá „kulturní fronta“, naši zpěváci a herci? Proč se neorganizovaly koncerty pro Írák, Libyi či Sýrii, kde Američané plošně likvidovali celá města kobercovými nálety? Jak to, že před mezinárodním soudem v Haagu nestojí američtí prezidenti a jejich podržtaškové z EU?

Omluva namístě…

A musím se i omluvit. Těm statečným na Donbasu, že se jich naše zbabělé vlády nikdy nezastaly a nežádaly pro ně spravedlnost. A taky Ruskému národu. Snad jednou odpustí aspoň našim dětem pokrytectví a zbabělost, co jsme projevili my v této nešťastné době. V době, kdy opět první Rusové se postavili fašizmu. Tomu fašizmu, který má za cíl světovládu a vymýcení všeho slovanského. Jak Rusů, tak Čechů, Slováků, Poláků i třeba Ukrajinců.

Objevím-li konto na rekonstrukci zbořených měst v Donbaské nebo Luhanské lidové republice, rád přispěji v rámci svých možností.

Svatopluk Otava